Jakmile se v přírodě objeví nějaká barevná odlišnost, může to mít pro jeho nositele i fatální následky.
o Jeho druh ho může začít odmítat a samotný jedinec pak může i uhynout.
o U šelmy se může stát, že jí nedostatek krycích barev nedovolí získat kořist.
Pro nás (lidi) je ale barevná odlišnost většinou vítána. Stále mám na mysli tu u zvířat. Většinou se jedná o takzvané albíny. Tedy ty jedince, kterým chybí pigment zodpovědný za jejich přirozené zbarvení. Za takovou barevnou mutaci by se mohli považovat i slavní bílí jeleni v oboře Žehušického zámku. S nimi se to má ale úplně jinak. Tady se nejedná o albíny, protože by museli mít červené oči. V tomto případě je to opravdu samostatný druh.
Dobré vyhlídky
Úplně poprvé se tato odlišnost objevila v písemných pramenech už ve středověku, v Německu. Samozřejmě, že tehdejší šlechta musela mít tuto raritu okamžitě na svých panstvích. A tak se bílí jeleni s modrýma očima šířili po celé Evropě. Možná neznalost některých údajů z oblasti genetiky způsobila, že chovy začaly degenerovat. Přesto se ale tento zajímavý druh po čase opět zvedl k dalšímu životu (dokonce se tak stalo v Čechách) a dnes můžeme obdivovat přibližně sto třicet kusů. Má to ale jeden háček.
o Ne všichni jsou opravdu bílí.
o Někteří mají běžnou barvu a bílé geny v sobě nosí skrytě.
A odkud vlastně tito krasavci přišli? To ještě nikdo nezjistil. Některé hypotézy hovoří o tom, že by to mohlo být z Persie nebo Indie. Ti odvážnější se domnívají, že byli přivezeni z Ruska. Kdo ví. K nám přišli roku 1780. Jenže se jim tu nevedlo dobře. Dobrý nápad dostal hrabě Thurn, když posledních pár kusů vypustil do obory k našim jelenům. Nová krev způsobila, že bílý jelen opět ožil. Proto se tedy v oboře rodí některá mláďata bílá a některá hnědá. Je to ale velká naděje na záchranu tohoto vzácného druhu.